Po práci zajdu do obchodu, nakoupím spoustu dobrot a pak připravím něco na zub, myslím si a to mi zvedne ranní náladu. V poslední době nebylo zrovna šťastné období, zima a každodenní stresy udělaly své. Pořád se vyhýbáme jeden druhému, pořád se míjíme. Někdy mi připadá, jako by se poslední dobou hodně změnilo, spousta toho není jako dřív, Mirek je pořád někde mimo, prý pracuje přesčas, ale pak se často ani neozve. Snad nemá jinou?
Zaháním negativní myšlenku a vstávám. To by mi přece neudělal, vím to. Když jsme spolu, chová se jako zamilovaný. Samý vtip a taky samá pozornost, Haničko sem, Haničko tam, přece kdyby měl jinou, tak by se neobtěžoval? Je prostě vystresovaný a má v práci hodně starostí ...
Celý den sedím u počítače, před monitorem mobilní telefon. Pořád mi někdo posílá SMS, ale od něj mi nepřichází. Proč nepíšeš? Proč se vůbec neozýváš? Ach, vy muži, proč vám není vlastní aspoň trochu romantiky?
„Hele, dostala jsem dárek od Luboše,“ Lucka se chlubí novou kabelkou.
„Hezká!“ Tiše závidím. Ne kabelku, zas tak krásná není, určitě bych si nikdy nekoupila zelenou, ale Luboš nikdy nezapomene. To snad ani není normální chlap! Nebo mám jenom já štěstí na sklerotika? No, nebudu negativní, však ještě není večer. Slíbili jsme si přece, že se zastaví a kdybych nemalovala čerty na zeď, viděla bych tam svého andílka.
Po práci běžím do lahůdek a vyplením pult. Miluje chlebíčky a tak jich koupím aspoň tucet. Koneckonců, je to praktické, nemusím vařit večeři. Ještě lahvinku bílého – rulandským šedým nemůžu nic pokazit, pár svíček s aroma vůní a už se těším do našeho hnízdečka.

Svíčky dohořely do půlky, pokoj je plný vůně jehličí a já usínám u televize. Chlebíčky v lednici pořád čekají. Beru si mobil, abych se přesvědčila, kolik je hodin. Už brzy bude půlnoc a Mirek nikde. Nestalo se mu něco, ptám se v duchu, a hned si všimnu na mobilu SMS. Mirek, miláček, co píše?

NECEKEJ, SLAVIME V PRACI VALENTYNA.